Stanovenou normu manka musí správce daně poplatníkovi doložit

Zpochybní-li správce daně podnikatelem doloženou normu úbytků, je povinen odůvodnit poplatníkovi způsob stanovení výše ztratného, aby se mohl bránit a uvádět případné důkazy hovořící v jeho prospěch.

Manko přesahující přijaté náhrady je podle § 25 odst. 1 písm. n) zákona o daních z příjmů nedaňovým nákladem. Manko je zpravidla zjišťováno inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi skutečným stavem inventarizovaného majetku a stavem vykazovaným v účetnictví, přičemž rozdíl nelze doložit účetním dokladem nebo prokázat jiným způsobem. Manko je úbytek majetku, u něhož nebyla zjištěna jeho konkrétní příčina.

Za manko se nepovažují úbytky vyplývající z přirozených vlastností zásob do výše ekonomicky zdůvodněné normy přirozených úbytků. Přirozené úbytky zásob se stanoví ve vnitřní směrnici. Správce daně může posoudit, zda výše stanovené normy odpovídá charakteru činnosti poplatníka a obvyklé výši norem jiných poplatníků se shodnou nebo obdobnou činností. V případě rozdílů by o případný zjištěný rozdíl upravil základ daně z příjmů.

Jak stanovit normu přirozených úbytků zákon o daních z příjmů neupravuje, rovněž neexistuje předpis, který by mohli poplatníci pro určení těchto norem využít. Doporučuje se jako pomůcku pro stanovení norem přirozených úbytků používat již v minulosti vydané normy oborových ministerstev.

Zpochybní-li správce daně podnikatelem doloženou normu úbytků, je povinen podle dostupné judikatury odůvodnit poplatníkovi způsob stanovení výše ztratného, aby se mohl bránit a uvádět případné důkazy hovořící v jeho prospěch. Problémem se zabývá např. judikát Nejvyššího správního soudu 7 Afs 81/2007–50 ze dne 11.9.2008 a dále judikát 2 Afs 100/2007–54 ze dne 31.7.2008.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu musí z odůvodnění správce daně vyplývat způsob, kterým dospěl k určení ztratného.