„Manko“ na zásobách nemusí být daňově neúčinné

Za manko se nepovažují tzv. přirozené úbytky zásob, ztratné v maloobchodním prodeji a nezaviněné úhyny zvířat.

Pokud je při inventarizaci zjištěno manko na zásobách, jedná se o inventarizační rozdíl, se kterým se musí poplatník daňově vypořádat. Manko je v souladu § 25 odst. 1 písm. n) zákona o daních z příjmů daňově účinné do výše náhrady.

Za manko se nepovažují tzv. přirozené úbytky zásob, kterými jsou technologické a technické úbytky a úbytky vyplývající z přirozených vlastností zásob, vznikající např. rozprachem, sesycháním apod. v rámci technologických úbytků ve výrobě, zásobovacím a odbytovém procesu, dále také ztratné v maloobchodním prodeji a nezaviněné úhyny zvířat, a to do výše ekonomicky zdůvodněné normy přirozených úbytků a ztratného stanoveného poplatníkem. Správce daně může posoudit, zda výše stanovené normy odpovídá charakteru činnosti podnikatele a obvyklé výši norem jiných subjektů. V případě zjištěného rozdílu berní úřad upraví o tento rozdíl základ daně.

Zpochybní-li správce daně podnikatelem doloženou normu úbytků, je povinen podle dostupné judikatury odůvodnit poplatníkovi způsob stanovení výše ztratného, aby se mohl bránit a uvádět případné důkazy hovořící v jeho prospěch. Poplatník najde oporu pro svá tvrzení např. v judikátu Nejvyššího správního soudu 7 Afs 81/2007–50 ze dne 11.9.2008 a 2 Afs 100/2007–54 ze dne 31.7.2008.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu musí z odůvodnění správce daně vyplývat způsob, kterým dospěl k určení ztratného.

Jak stanovit normu přirozených úbytků zákon o daních z příjmů neupravuje, rovněž neexistuje předpis, který by mohli poplatníci pro určení těchto norem využít. Doporučuje se jako pomůcku pro stanovení norem přirozených úbytků používat již v minulosti vydané normy oborových ministerstev.